Lucie Zizkova
News

Inspirativní rozhovor s Lenkou Žižkovou (HR)

 

„V dobrém korporátu se můžete vydat i cestou horizontální kariéry a nikomu to nepřijde divné,“ říká HR & Legal manažerka TotalEnergies CE, Lenka Žižková. A říká to z vlastní zkušenosti. Přijde také na taekwondo, japonštinu, zachráněné kočky a psychoterapii. V inspirativním rozhovoru s Lenkou se dozvíte:

  • Co by měli lidé na začátku kariéry v korporátu očekávat;
  • co jí dal sabbatical a otevření kosmetického salonu;
  • zda a jak lze podle ní skloubit práci a velkou rodinu;
  • jak funguje koučink v práci i běžném životě;
  • jaké má HR slovo ve výběrovém řízení. (alt. v procesu výběru)

Pamatuješ na moment, kdy si poprvé řekla: „Tady jsem správně!“?

Pocit, že jsem na správném místě, mě provází od gymnázia. Kdykoli mě tento pocit opustil, učinila jsem nějakou změnu. Někdy to byla mateřská dovolená, jindy nový koníček nebo studium nového oboru. Nebo rovnou změna pracovní pozice.

 

Ano, v TotalEnergies sis po letech v technické roli řekla o změnu směrem k HR.

Přesně tak. Hlavním důvodem byl upřímný zájem o lidi. Měla jsem pocit, že máme ve firmě spoustu šikovných lidí, ale často byli v pozicích, které jim neseděly, a nemohli tak využít svůj potenciál. Chtěla jsem to změnit.

 

Nebyla ta změna příliš velké riziko? Nebo to byla naopak v něčem výhoda?

Risk to byl! Šla jsem po mnoha letech do úplně nového oboru a nevěděla jsem, nakolik je má představa o něm reálná. No ukázalo se, že technický způsob myšlení se mi zde bude hodit. I tady máme tabulky, reporty a analýzy. Říká se tomu data-driven HR. A já mám ráda ve věcech systém.

Dnes už se cítím více HR, dokonce i s výhodou, že rozumím technicky zaměřeným kolegům. Vím, že pro mnohé vystudované profesionály je právě komunikace se zástupci technických profesí velmi náročná.

 

Co tě na HR nejvíc překvapilo? A co tě nadchlo natolik, že už ses nechtěla vrátit zpátky? 

Začátek byl velmi chaotický. Vyplácení mezd sice fungovalo, ale nebyl zaveden systém, ve kterém by se dalo přehledně orientovat. Na druhou stranu jsem ale měla možnost vše si nastavit podle svých představ. A taky jsem si ověřila, že práce s lidmi mi přináší radost a uspokojení.

 

Myslíš si, že mladí lidé dnes často odmítají „korporát“ příliš rychle či kategoricky?

Obecně to tak asi lze říci. A chápu to. Věřím, že v některých korporátech bych také dlouho nevydržela. Ale pokud člověk narazí na tu správnou organizaci, může to být skvělé místo.

V TotalEnergies je úžasné, že můžete změnit obor třeba z technika na HR a nikomu to nepřijde divné. V mnoha firmách to možné není.

 

Na co by měl podle tebe myslet člověk, když vstupuje na začátku kariéry do velké firmy?

Porozumět fungování nadnárodní firmy chvíli trvá. Člověk se teprve časem zorientuje ve všech těch směrnicích a pravidlech, někdy i nepsaných. Někteří mladí kolegové mohou očekávat rychlejší kariérní postup a když nepřijde, jsou pak zklamáni. Doporučila bych jim, ať se o dění ve firmě zajímají, ať se učí novým věcem a jsou aktivní. Ve zdravé firmě aktivita nezůstane bez povšimnutí. A když pak možnost posunu skutečně přijde, jde vše velmi rychle.

 

Tvoji aktivitu a nadšení si všimli i v centrále TotalEnergies v Paříži. Jak se to projevilo?

Já jsem se do HR vrhla po hlavě s velkým nadšením. Ale jelikož jsem neměla potřebné znalosti, začala jsem kontaktovat HR kolegy z okolních poboček a taky centrálu s žádostmi o pomoc a rady.

O několik měsíců později, když odcházela kolegyně z postu HR Europe Coordinator, mi její nadřízená tuto pozici nabídla. Tehdy to byla Frédérique Setruk, HR Europe VP. Byla to úžasná šéfová, od které jsem se mnohému naučila a dodnes na ni moc ráda vzpomínám.

 

Co tě práce napříč evropskými pobočkami naučila o lidech?

Na všech pobočkách jsem narazila na úžasné, milé a talentované lidi. A samozřejmě i na ty ostatní. V tomto ohledu národnost nehrála žádnou roli.

V té době jsem s podporou mé nadřízené organizovala v Paříži seminář Speak Up, kam jsme vždy zvali skupinku 14 – 16 osob. Z každé země byl přítomen pouze jeden účastník, abychom zajistili opravdu mezinárodní prostředí a diverzitu. Skupina spolu strávila tři interaktivní a intenzivní dny. Ze začátku byly vždy patrné různé kulturní rozdíly, které se ale v průběhu společně stráveného času stíraly. Třetí den už účastníci fungovali jako sehraný tým, navázali kontakty a přátelství. Řada z nich na to školení ještě dnes vzpomíná a když se potkáme, pokaždé to zmíní.

 

Tvúj příběh zní téměř ideálně, ale jistě v něm tam bylo i něco náročného?

Náročné bylo skloubení zaměstnání a osobního života. V té době jsem měla tři malé děti – nejmladšímu byly jenom dva roky, když jsem v pozici začínala. Práce si vyžadovala hodně cestování na pobočky a za mým týmem, který sídlil v Paříži. Ale i přes náročnost bylo pro mě toto období pracovně velmi hezké a já si ho užívala. Jak se říká, práce mi byla i koníčkem.

Po třech letech jsem začala pociťovat vyčerpání a s odchodem Frédérique do důchodu jsem se i já rozhodla dát si pauzu. Zde opět oceňuji náš korporát – s neplaceným volnem nebyl žádný problém. Potřebovala jsem strávit nějaký čas s rodinou, zkusit zase něco nového.

 

To „něco nového“ byl ve tvém případě kosmetický salon. Jaké byly reakce, když si jej otevřela? 

Veskrze pozitivní. Rodina a nejbližší přátelé ani nebyli překvapení. Jsou zvyklí, že mám čas od času potřebu se něčemu novému naučit, takže jen čekají, co to příště bude.

 

Takže kdyby to nebyl salon, jistě by se našlo něco jiného.

Já to mám jednoduše tak. Věnovala jsem se různým hobby. V taekwondu jsem došla k zelenému pásku, španělštině a japonštině jsem se věnovala 2 roky, studovala jsem koučink, mám psychoterapeutické minimum a také jsem certifikovaná kosmetička.

A i když nic z uvedeného aktivně nedělám, španělsky ani japonsky nemluvím, radost z učení byla vždy veliká.

Aktuálně jsem začínající chovatelka zachráněných koček a mým hobby se stalo vaření. Sbírám kuchařky a experimentuji v kuchyni.

 

Co ses v kosmetickém salonu naučila o lidech? 

I kosmetička často funguje jako kouč a terapeut. Důležité je naslouchat klientce a pokud možno navodit jí na těch 90 minut pocit pohody a uvolnění. V HR techniky aktivního naslouchání používáme také, ale rozhodně nová pro mě byla práce rukama, navíc v osobním prostoru jiného člověka. Ze začátku to bylo nezvyklé, ale časem se mi stávalo, že se klientky při kosmetické masáži obličeje uvolnily natolik, až usnuly.

 

S jakým vnitřním nastavením ses po sabbaticalu vracela zpět do TotalEnergies?

V roce 2020, po půl roce na sabbaticalu, mě tehdejší ředitel poprosil, zda bych nepomohla s hledáním nového HR manažera. Po pár dnech oslovování svých kontaktů jsem mu nakonec navrhla sama sebe. A moc mě potěšilo, že jsem se mohla vrátit. Zjistila jsem, jak mi chyběli kolegové, mezinárodní prostředí i samotná práce, která se se začínajícím covidem velmi změnila.

 

Dříve si zmínila i psychoterapii. Pomáhá ti nějak v každodenní praxi?

Psychoterapie byla původně takový plán na důchod. Přihlásila jsem se na dálkové studium trvající dva a půl roku, během nějž se ale ukázalo, že tento obor mi příliš nesedí. Většina pacientů totiž trpí závažnými psychiatrickými diagnózami, jako schizofrenie či poruchy osobnosti. Terapie je často jen doplňkem k léčbě medikamenty. Vyléčení není možné, snahou je udržet stabilizovaný stav.

 

A tobě asi víc vyhovuje najít řešení, jak situaci zlepšit nebo úplně vyřešit…

Je to tak. Zjistila jsem, že mě těší doprovázet osoby na cestě z těžkých situací, jako jsou třeba rodinné problémy, nemoc, rozvod, ztráta zaměstnání, problémy s dětmi… Jednoduše být tam, kde se dá předpokládat jistý pokrok, případně trvalé zlepšení. Proto jsem se přeorientovala na koučink.

Díky koučovacímu přístupu se mi některé názory ještě více upevnily. Například při náboru nového zaměstnance vždy zvážíme jeho znalosti, dovednosti, zkušenosti a typ osobnosti, aby nám zapadl do týmu. Nikdy bych ale nenutila manažera, aby přijal mnou preferovaného kandidáta.

 

Dává ti koučink něco i osobně, nejen jako HR manažerce?

Určitě. Kurz koučinku bych doporučila úplně všem. Člověk se naučí klást otázky tak, aby koučovaného neovlivnil osobním názorem, ale otevřel mu různé pohledy na situaci. Koučink mě naučil přijmout rozhodnutí druhého i přesto, že já sama bych jednala úplně jinak. Toto jsem začala aplikovat i v rodině na děti a funguje to výborně.

 

Apropo, rodina. Jak dnes pohlížíš na rovnováhu práce a rodiny?

Děkuji za tuto otázku. Mnoho žen se dostává do situace, kdy řeší, jak skloubit návrat do práce s péčí o děti. Myslím si, že rozhodnutí je pokaždé individuální a nelze jej zevšeobecnit.

U mladších synů jsem se vracela do práce na plný úvazek po šesti měsících. Nebyla to nutnost, ale moje volba a z dnešního pohledu bych to udělala stejně. Mateřská dovolená na plný úvazek je vyčerpávající. Přestože jsem milující maminka a rodina je u mě na prvním místě, potřebovala jsem intelektuální únik.

Sice to znamenalo zaplatit si chůvu na plný úvazek, což mě stálo velkou část platu, ale děti ji měli rády a stíhala toho nadmíru hodně. Starala se o nejmenší dítě, starší děti vyzvedla ze školky a družiny, udělala všem svačiny, vzala je ven na hřiště a nám doma uklidila, vyprala, vyžehlila a uvařila teplou večeři. Nevím, jak to dokázala, ale já jsem po příchodu z práce našla doma spokojené děti, uklizeno, uvařeno a celá rodina jsme pak měli pohodový zbytek dne.

Otevřeně říkám, že jsem se cítila mnohem víc v pohodě než doma na mateřské. Povedlo se mi nastavit ideální rovnováhu práce – rodina.

 

Co bys řekla ženám a mužům, kteří mají pocit, že musí volit mezi kariérou a rodinou?

Každému bych doporučila, ať volí podle svých pocitů a potřeb, určitě ne podle názorů cizích osob. Pokud rodiče baví práce, těší se do ní a chyběla by jim, pak lze rodinný systém nastavit jinak. Myslím, že pohoda nenastane, pokud rodič bude mít pocit, že se rodině obětuje.

 

Co bys poradila lidem, kteří cítí, že jsou ve svém zaměstnání „na špatném místě“?

Nezůstávejte tam dlouho. Pokud víte, jaké je to správné místo, vydejte se tím směrem. Pokud to nevíte, zkuste pár konzultací s koučem a možná se vám otevřou nové obzory. Ale byla by škoda promarnit život v nespokojenosti.

 

Ještě mě zajímá, co by jednou chtěly dělat tvé děti.

Než jsem prošla kurzem koučinku, měla jsem představu, že by bylo dobré děti někam nasměrovat. Ideálně tak, aby studovaly obor, na který mají talent, a mohly pak dělat práci, která je dobře zajistí. V tomto ohledu jsem doufala, že alespoň jedno z dětí převezme manželovou zubní ordinaci a možná ji rozšíříme na menší kliniku, pokud by sourozenci pracovali spolu.

Po kurzu koučinku jsem se dětí ale začala více ptát na to, co je baví. Teď probíráme různé možnosti studia a práce. A víš co? Ordinaci nejspíše nepřevezme nik. O medicínu není zájem.

Dcera je aktuálně  ve třetím ročníku VŠE, fakulta FIS, na oboru Multimédia a zvažuje navazující studium na UMPRUM – Management designu. Brigádně pracuje v ČTK a v Domě zahraniční spolupráce v oblasti marketingu, stříhá videa a vytváří obsah pro sociální sítě.

Prostřední syn studuje na technickém lyceu, ale láká ho studium historie a následně pozice historika typu Indiana Jones.

No a nejmladší, dvanáctiletý syn chce být hollywoodským hercem. Zatím píše scénáře a natáčí amatérské filmy s kamarády. Také mám přislíbenou roli.

 

Co si myslíš o práci o víkendech?

Myslím, že by ji zaměstnavatel neměl požadovat. Tomu je samozřejmě potřeba přizpůsobit náplň práce. Občas nastane situace, že o víkendu něco pracovně vyřídím, ale není to pravidlem. Naopak, o víkendu jsem tu pro rodinu a své blízké.